Bohuslav Reynek - ukázky z díla
Samota
Samota jest dívka, která má oči jako lampy rozžhaveny touhou a vlasy předlouhé a černé smutkem. Jest žertvou na oltáři chrámu Ticha, jehož základové jsou z bolestí a zdi, žebra, klenby a věž z nadějí a rozbité vitraje z útěch. Sama pak též jest ticha jako perla, a byť byla spalována, skoná teprve v Den poslední. A takovýto chrám chová každý ve své duši, kdo poznal, že jest sám, podle obrazu Toho, Jenž Jest. V každém tom chrámě, jako v arše na vodách opuštění, jsou duše zvířat, a věrně se klanějí Tvůrci. Vedle žertvené dívky pak jest z jedné strany Anděl, z druhé Satan zápasí o ni, někdy podléhá ten, podruhé onen, ale druh druha zahubiti nemůže.
(Rybí šupiny, 1922)
Úzkost |
O koledě |
Stopa |
| V tmách ozvalo se zalkání, smrt černé kočky volat slyším, jíž nikdo živý nepomáhá. Strast k srdci se mi naklání, mám bílé kotě na dlani, Jsme dvěma ostny prokláni, kdo kterou spíše oděje? / / / Duši hostí listopad Vítr klepe na vod sklo. Brána tmy se zachvěla. (Setba samot, 1936) |
Vytušenou přítomností samota se prolíná. Přílivu jest hodina dalekých a plachých hostí. Ořechy jsou na ubruse. Nepřítomní zapomněli. Přístav utajených říší (Pieta, 1940) |
Zachvěl se krajem první sníh, veliké hvězdy do haluzí kreslí. Slibuje radost dětských Půlnočních těm, kteří tíhu touhy nesli. Díváš se. Duše neví kam, Pěšinka ptačí náhle ustává, (Podzimní motýli, 1946) |
Stíny |
Rue L ... |
Svatý Martin |
| Opředlo pavučí vlaštovek hnízda (na prsou odnesly nám jitřní rdění), zčernalá lampa šeptá a hvízdá o setmění a rozzáření. Chlév jitřní, tma je odlesky zkvetlá, Do slámy lehají pod černé žlaby, Tma je, v ní lampa, sloupy se tratí (Sníh na zápraží, 1969) |
Den není daleko Zamženou ulicí jdou děti pro mléko. Neznají denici. Jsou ráji nablízku, Ulice zhasíná Nám ještě zbyly tu Ty už si odnesem (Mráz v okně, 1969) |
Sníh na plášti, sníh na plotě, led ve vlasech a na kůži, na naději, na nahotě. Na zakletém dnů záluží. Sníh padá na hlad člověka Mrak slíbil. Teď se chumelí. Půl pláště. Visí kde visí. Prst bílý píše na střechy |
Odlet vlaštovek |
Glosa zimní |
| Odlétají vlaštovice mlh a strnisk temné svíce, šípy černých plamenů. Pod střechou a nad pěšinou v krvi namočenou třtinou kreslí Amen na stěnu. Oči léta. Bolí. Hynou. Nevzpomínej. Vzpomenu. Uletěly. Už ne naše, V tůni ryba uzdravení. Tma je v síti. Ryba není. Odletěly. V polích stohy Lampy zhaslé. Ještě ne. Ztuhlé lokte rohů v stáji Němota, jež z kleneb stéká, Sloupů stromů. V ráji kvetly. Čekají, až zkameněly. Čekají. Už na anděly. (Odlet vlaštovek, 1969-1971, 1980) |
Hustě v bezvětří se chumelí. Černý sad má z alabastru krov. Kdyby všecky vločky uspěly, co by úzkostlivých to bylo slov,v písní kajících a modliteb... Pod rukama soustředěných tich |
Zátiší |
Okno v noci |
Vítr v mracích |
| Telátko v podmraku jeslí. Stín je vzal okolo šíje, stíny mu zlato snesly a lampa odhání je... Stín se mu dotýká čela, co, nikdo netuší. |
Dřevo, sklo, šeď koster sirá, lotrů přelámané hnáty. Oblaku cár, ve skle díra, zoufalství květ z luny svátý zavírá se, otevírá. Vítr, pláč, dech z vlhkých slují. |
Balvany mračen vítr ohněm omet, zápraží domů opuštěných svítí, ve změti vraků, kol a komet lodičku luny láme vlnobití. Noc nahou paží odhrnula z čela noc žebrá o království Boží. |
Útočiště |
Soumrak |
Povzdech |
| Lišky mají doupata, ptáci hnízda, včely úle. Únavy tvé odplata, záhadný stín dobré vůle, nedohledný v západu, |
Stmívá se na zemi bez naděje. Labuť než oněmí, nezapěje. Jde Josef úpěti Šat v krvi zčervená. |
Dni všední, kříže, pátky, a kde jsou neděle? Únava, tíseň, zmatky, kdekterý krok je vratký, kam prchli andělé? Měl Kain už v lůně matky Zda Kainům nikdo nepomáhá? |
Blázen |
| Blázen jsem ve své vsi, znají mne smutní psi, bílí psi ospalí, plynoucí do dáli, žádný z nich neštěká: těší mne zdaleka, jsou to psi oblaka,běží a nekvílí. Smutkem jsou opilí, |