Napište nám

zslipa@zslipa.cz

Zavolejte nám

775 845 564

Bohuslav    Reynek  - ukázky z díla

Samota

Samota jest dívka, která má oči jako lampy rozžhaveny touhou a vlasy předlouhé a černé smutkem. Jest žertvou na oltáři chrámu Ticha, jehož základové jsou z bolestí a zdi, žebra, klenby a věž z nadějí a rozbité vitraje z útěch. Sama pak též jest ticha jako perla, a byť byla spalována, skoná teprve v Den poslední. A takovýto chrám chová každý ve své duši, kdo poznal, že jest sám, podle obrazu Toho, Jenž Jest. V každém tom chrámě, jako v arše na vodách opuštění, jsou duše zvířat, a věrně se klanějí Tvůrci. Vedle žertvené dívky pak jest z jedné strany Anděl, z druhé Satan zápasí o ni, někdy podléhá ten, podruhé onen, ale druh druha zahubiti nemůže.
(Rybí šupiny, 1922)

 

Úzkost

O koledě

Stopa

V tmách ozvalo se zalkání,
smrt černé kočky volat slyším,
jíž nikdo živý nepomáhá.

Strast k srdci se mi naklání,
tvář bledne hlubinám i výším
a někdo na ruku mi sahá:

mám bílé kotě na dlani,
oddané důvěře a tiším,
květ oblaku a hrstku blaha...

Jsme dvěma ostny prokláni,
smrt útočištěm je vždy bližším,
naděje jako smrt je nah8,

kdo kterou spíše oděje?
Cos trne v každém setkání
nás, smrti, nás a naděje.

/ / /

Duši hostí listopad
chudobou a písní deště.
Mráz už z opuštěných lad
zavolal, a nejde ještě.

Vítr klepe na vod sklo.
Světlo mezi dvěma mraky
jako klíč se zablesklo,
tajemný a křivolaký.

Brána tmy se zachvěla.
Oblak po oblaku sahá.
Svítí v dlani anděla
děsem zkřivený klíč blaha.

(Setba samot, 1936)

Vytušenou přítomností
samota se prolíná.
Přílivu jest hodina
dalekých a plachých hostí.

Ořechy jsou na ubruse.
Kočky stín ztich na stěně.
Prosvítají růměně
tváře jablek, zimní, rusé.

Nepřítomní zapomněli.
Stesk už mnohých nehledá.
Jizbou voní koleda.
Nezření se o ni dělí.

Přístav utajených říší
čekání tmu odívá
v slibů roucha zářivá.
Kdo je sám, vždy kroky slyší.

(Pieta, 1940)

Zachvěl se krajem první sníh,
veliké hvězdy do haluzí kreslí.
Slibuje radost dětských Půlnočních
těm, kteří tíhu touhy nesli.

Díváš se. Duše neví kam,
v plachosti pátrá, popaměti kráčí,
vrací se věrně k žalu pasekám
po vůni listí, po pěšince ptačí.

Pěšinka ptačí náhle ustává,
pták vznesl se a zůstala jen bílá,
bolestná krása, divá dálava,
v níž stopa Návratu se objevila.

(Podzimní motýli, 1946)

 

Stíny

Rue L ...

Svatý Martin

Opředlo pavučí vlaštovek hnízda
(na prsou odnesly nám jitřní rdění),
zčernalá lampa šeptá a hvízdá
o setmění a rozzáření.

Chlév jitřní, tma je odlesky zkvetlá,
tu otep svitne, tu jesle, tu hlava,
kol beder krav lnou stíny a světla,
jsou jako telátka tmavá a plavá.

Do slámy lehají pod černé žlaby,
důvěrně tulí se v crkotu mléka.
(Rezavá kočka, již pěna vábí,
přede a hledí, líže se, čeká.)

Tma je, v ní lampa, sloupy se tratí
ve třpytu rohů, koutů zastínění.
Smrtelným očím těžko rozeznati,
co zemí jest, a co již není.

(Sníh na zápraží, 1969)

Den není daleko
Zamženou ulicí
jdou děti pro mléko.
Neznají denici.

Jsou ráji nablízku,
netouží po ráji.
Po zlatém penízku
si z oken loupají.

Ulice zhasíná
se světly v dlaních dětí.
Ztrácí se krajina
do zásvětí.

Nám ještě zbyly tu
dva v oknech oboly
v mlhavém úsvitu,
v ulice údolí.

Ty už si odnesem
do dálky zakleté
za vodou, za lesem,
v šepotu: lait, Lethe...

(Mráz v okně, 1969)

Sníh na plášti, sníh na plotě,
led ve vlasech a na kůži,
na naději, na nahotě.
Na zakletém dnů záluží.

Sníh padá na hlad člověka
a na kameny vystydlé.
Na hlavu psa, jenž neštěká,
do peří vrabcům na bidle.

Mrak slíbil. Teď se chumelí.
Sníh odívá a nehřeje.
Noc. Naděje se otměly.
Sníh voní. Voní naděje.

Půl pláště. Visí kde visí.
Na žeber mříži. Na kosti.
Na zakopané radosti.
Půl pláště. Radost najdi si.

Prst bílý píše na střechy
váhavé zvěsti o ráji.
Na přeťatý plášť útěchy
žebráci hustě padají.

 

Odlet vlaštovek

Glosa zimní

Odlétají vlaštovice
mlh a strnisk temné svíce,
šípy černých plamenů.
Pod střechou a nad pěšinou
v krvi namočenou třtinou
kreslí Amen na stěnu.

Oči léta. Bolí. Hynou.

Nevzpomínej. Vzpomenu.

Uletěly. Už ne naše,
hřeby v očích Tobiáše,
stébla z hnízda, střepy z bláta,
touha v síti stínů jatá.

V tůni ryba uzdravení.

Tma je v síti. Ryba není.

Odletěly. V polích stohy
sezlátly a v chlévech stlaní,
Ezaunovo požehnání,
hrstě slámy v přítmí dlani.
Osiřely v chlévech rohy,
pokácené otazníky
na čele krav, křivé dýky,
půlměsíce zjizvené.

Lampy zhaslé. Ještě ne.

Ztuhlé lokte rohů v stáji
nikoho neobjímají,
po někom se ještě ptají.
Bílá světla spadaná,
sliby stydlé do rána
v slámě s otlučenou duší.

Němota, jež z kleneb stéká,
sloupů s košilemi z mléka,
sloupů v plášti z plísně muší.

Sloupů stromů. V ráji kvetly.
Čekají, až zima setlí.

Čekají, až zkameněly.

Čekají. Už na anděly.

(Odlet vlaštovek, 1969-1971, 1980)

Hustě v bezvětří se chumelí.
Černý sad má z alabastru krov.
Kdyby všecky vločky uspěly,
co by úzkostlivých to bylo slov,v písní kajících a modliteb...

Pod rukama soustředěných tich
země v bělostný se mění chléb,
Zraje na vinici pokorných křišťálový hrozen askeze;
požehnanou němotu svých úst,
jatých na bolestí řetěze,
v perlu úchvatu zří růst.

 

Zátiší

Okno v noci

Vítr v mracích

Telátko v podmraku jeslí.
Stín je vzal okolo šíje,
stíny mu zlato snesly
a lampa odhání je...

Stín se mu dotýká čela,
sláma mu šeptá do uší,
v loktuši
zlaté jako plášť anděla-

co, nikdo netuší.

Dřevo, sklo, šeď koster sirá,
lotrů přelámané hnáty.
Oblaku cár, ve skle díra,
zoufalství květ z luny svátý
zavírá se, otevírá.

Vítr, pláč, dech z vlhkých slují.
Sotva slzy ze skla setru,
hned zas křivé ruce větru
hrabou hrob pod samot tújí,
kostrou zalomcují.

Balvany mračen vítr ohněm omet,
zápraží domů opuštěných svítí,
ve změti vraků, kol a komet
lodičku luny láme vlnobití.

Noc nahou paží odhrnula z čela
zemřelým vlasy, do loží a hloží
rubáše světla rozestřela,
vztaženou prosí o království Boží,

noc žebrá o království Boží.

 

Útočiště

Soumrak

Povzdech

Lišky mají doupata,
ptáci hnízda, včely úle.
Únavy tvé odplata,
záhadný stín dobré vůle,

nedohledný v západu,
provází jen v putování.
Mlčky vodí v zahradu
s měsícem na smrti strání.

Stmívá se na zemi
bez naděje.
Labuť než oněmí,
nezapěje.

Jde Josef úpěti
do cisterny.
Veden jest k oběti
kozel černý

Šat v krvi zčervená.
Zrada zalká.
Otcův žal. Ozvěna.
Mrak a dálka.

Dni všední, kříže, pátky,
a kde jsou neděle?
Únava, tíseň, zmatky,
kdekterý krok je vratký,
kam prchli andělé?

Měl Kain už v lůně matky
znamení na čele
a osten Abelova vraha?

Zda Kainům nikdo nepomáhá?

 

Blázen

Blázen jsem ve své vsi,
znají mne smutní psi,
bílí psi ospalí,
plynoucí do dáli,
žádný z nich neštěká:
těší mne zdaleka,
jsou to psi oblaka,běží a nekvílí.

Smutkem jsou opilí,
kam jdeme, nevíme:
požehnej duši mé.
Pastýři prastarý
s hlubokými dary
měsíci a bdění,
s trny na temeni
těžkém, rozbodaném
jako srdce. Amen