B o h u s l a v R e y n e k - DÍLO
Reynek jako básník vstoupil do literatury po 1. světové válce (sbírka Žízně obsahuje verše vzniklé 1912-16) a byl zčásti ovlivněn expresionismem. Ve sbírkách Rybí šupiny, Had na sněhu, Rty a zuby je velmi silná frekvence motivů smutku, rozpadu a tlení, jež souzní, zejména svou barevností, s poetikou expresionismu. Reynek-křesťan chápe ovšem smutek jako sílu konstruktivní, jako důsledek porušenosti lidského bytí, čímž se podstatně odlišuje od většiny básníků německého expresionismu, jež v této době překládá. Pro Reynkovu básnickou tvorbu 20. let je příznačná silná expresivita výrazu, arytmický verš a tíhnutí až k barokní antitezi. Jeho spiritualita, hledající často zobecnění v biblických motivech a v liturgii, chce objektivizovat utrpení a smrt jako jedinou cestu k radosti a k Bohu. Po více než desetiletém odmlčení mizí z jeho poezie expresivita výrazu, vše se podřizuje prostotě slova i obrazu; ze smrti-rozpadu se stává smrt-vykupitelka (Setba samot, Pieta). Reynek se soustřeďuje na hledání krásy v nejprostších věcech svého venkovského okolí a v proměnlivé stálosti přírody. Příroda rodné Vysočiny se stává neodmyslitelnou součástí jeho poezie; v žádném případě však není zdrojem přírodních impresí, ale mnohem spíše součástí křesťanského podobenství o pádu a vykoupení. Také Reynkova křesťanská spiritualita se oprošťuje od všeho vnějškově liturgického (Podzimní motýli, Sníh na zápraží, Mráz v okně) a koncentruje se do pokorné lásky ke všemu, co žije a trpí. Toto vnitřní oproštění Reynkovy poezie (patrné zejména ve sbírce Odlet vlaštovek) se projevuje i na struktuře jeho veršů: verš se stává až gnómicky strohým, zvyšuje se veršová rytmičnost a zcela mizí žánr básně v próze.
Jako překladatel se orientoval na jazykovou oblast francouzskou a německou. Díky znaleckému vlivu J. Floriana a svým častým návštěvám Francie se stal zasvěceným znalcem francouzské literatury, z níž přetlumočil řadu významných autorů, zejména básníků katolické provenience (G. Bernanos, L. Bloy, P. Claudel, T. Corbi re, J. Giono, M. Jacob, F. Jammes, J. de La Fontaine, Ch. Péguy, J. Rictus, P. Valéry, P. Verlaine aj.). V oblasti německé literatury byl prvním českým překladatelem expresionistických básníků, v tzv. expresionistickém desetiletí (1910-20) se nevyhnul téměř žádnému z typických představitelů tohoto směru (Th. Däubler, K. Edschmid, A. Ehrenstein, P. Ernst, G. Heym, Klabund, E. Lasker-Schülerová, R. Schickele a další). Jeho nejzávažnějším překladatelským činem bylo přetlumočení veršů G. Trakla, jež výrazně ovlivnily soudobou českou poezii (F. Halas, V. Závada, J. Zahradníček). Kromě autorů tohoto ražení překládal i křesťansky orientované idyliky A. Stiftera a R. Billingera. Reynkova překladatelská činnost je významná především svou objevitelskou iniciativou, s níž vnášel nová významná literární jména do českého literárního kontextu. Jeho překlady, byť leckdy poznamenány chvatem z mnohosti překladatelských úkolů, jsou ve své většině osobitými uměleckými díly, která citlivě tlumočí básnické kvality překládaného autora.
Zdroj - Lexikon české literatury